Jaroslav Najbert

Gymnázium Přírodní škola, z. ú., Praha

Změnu, kterou jsem osobně prožil, bych přál zažít více učitelům. Každý z učitelů má svou cestu. Moje je zajímavá asi tím, že řadu věcí dělám jinak, než jak jsem si je představoval před 13 lety, když jsem končil vysokou školu. Asi se tím dá dobře ilustrovat, jak se může měnit učitel, jeho filosofie i systém, ve kterém učí.

Kdybych nepotkal ve správný čas lidi, které jsem potkal (v mém případě ředitele Přírodní školy Františka Tichého a celý náš školní tým a současně kolegy z bývalého vzdělávacího oddělení Ústavu pro studium totalitních režimů), možná bych dnes učil na nějakém maloměstském gymnáziu a nechal si říkat pane profesore. Takhle jsem totiž začínal. Ještě jako student v pátém ročníku Historie na Filozofické fakultě Karlovy univerzity jsem zaskakoval za dlouhodobě nemocnou kolegyni na gymnáziu ve Svitavách a užíval si popularitu mladého učitele. Využíval jsem charisma, mluvil a mluvil, dělal vtípky, říkal spoustu historických detailů, které ovšem – nahlíženo zpětně – asi málokoho ve třídě zajímaly tak, jako zajímaly mě, čerstvě nadrceného absolventa vejšky.

Měl jsem pocit, že hodně informací je nezbytných proto, aby studenti přemýšleli v souvislostech. Dělal jsem opravdu náročné testy a dobrý žák pro mě byl ten, který se dokázal znalosti naučit. Ještě jako student podobného maloměstského gymnázia (v Poličce, odkud pocházím) jsem sbíral jedničky (minimální hranice pro každý rok bylo 100 jedniček) a svou hodnotu jsem spatřoval zejména v tom, že nedělám chyby a průběžně se učím na testy a zkoušení před tabulí.

Můj ty smutku, takhle jsem začínal! Dneska bych nejraději známky vůbec nedával. Užívám si hodiny, ve kterých pracují a mluví ostatní, anebo ve kterých mluvím já ve chvíli, když se mě zeptají studenti a studentky na něco, co je zaujme. Rád učím mimo budovu školy. Snažím se upozadit sám sebe ve prospěch zdrojů, které připravím, a ve prospěch názorů mladých lidí, se kterými se ve škole potkávám. Nejraději dělám mezipředmětové a badatelské projekty a vyrážím na výjezdy naší školy, kde mohu neformálně trávit čas se všemi dětmi ve škole a být přitom, když si jako osobnosti hledají své místo ve světě. Myslím, že škola není budova s kvalitním technologickým vybavením, ale školu dělají lidé v ní. Faktem je, že jsem se s naší školou už pětkrát stěhoval do jiného nájmu a tři roky neměl ani vlastní pracovní stůl, a přesto v ní chci učit dál.

Co mi zůstalo ze začátků je náročnost – snažím se vytvářet výzvy. A rád je přijímám. Podílel jsem se na různých projektech, které zlepšují výuku nejen Dějepisu – badatelská učebnice Soudobé dějiny, aplikace Historylab.cz, projekt Dějepis+ nebo Revize RVP ZV. Věřím, že lze zlepšovat výuku na českých školách a snažím se pro to dělat maximum – někdy i na úkor vlastních učitelských povinností.