Pavlína Loňková vyučuje na prvním stupni ZŠ. Při práci s dětmi i dospělými je pro ni zásadní příjemná atmosféra a bezpečné prostředí a jako podporu pro další učení využívá ve třídě formativní hodnocení.

Co Vás napadlo / Co Vám běželo hlavou, když Vám přišla nominace? 

Když mi přišly nominace, nejdřív mi proletělo hlavou „Tak už je to tady zas.“- V minulých letech jsem nominaci dostala, ale nepřijala jsem ji. Dokonce jsme si s kolegyní slíbili, že do toho nikdy nepůjdeme, protože se nám nelíbil ten formát soutěže. Jenže nominace byly nádherné, u některých jsem se opakovaně dojímala. Bylo krásné si číst, co si o Vás a Vaší práci myslí kolegové, studenti nebo blízcí přátelé.

Proč jste se rozhodla do ceny přihlásit? Co jste od účasti v ceně očekávala? 

Dlouho jsem to nechávala uzrát. Slíbily jsme si kdysi s kamarádkou, že do téhle akce nikdy nepůjdeme. Nelíbil se nám formát ceny. Jenže když jsem letos četla ty krásné nominace, které přišly, začalo mi to vrtat hlavou. Tak jsem zvedla telefon a podrobila naše dávné rozhodnutí novým pohledům. Dostala jsem podporu i od kamarádky, tak jsem si řekla, že to zkusím. Očekávání byla jasná – zjistit, kam až mě to pustí. Jednak v rámci postupu ročníkem, ale hlavně uvnitř mě samé. Chtěla jsem prozkoumat, jak to mám sama se sebou nejen jako s učitelkou, ale také s člověkem.

Jak zpětně hodnotíte svoji účast v ceně? Co Vám účast v ceně přinesla? 

Slíbila jsem si, že když se mě někdo bude ptát, jaká ta účast v soutěži byla, nebudu lhát. Na začátku jsem věnovala čas podrobnému prozkoumání své dosavadní učitelské profese, úspěchům i pádům. A vyplnila docela podrobnou přihlášku a pak se několik měsíců nic nedělo. Na svou účast jsem stačila i zapomenout. Když jsem zjistila, že jsem se dostala do TOP 32, udělalo mi to velkou radost. A měla jsem radost i z toho, že tam kromě mě byli i mí kamarádi a známí, kteří jsou vynikající učitelé. Když ale vyšla TOP 11, zamotala se mi hlava. Byl to těžký a náročný čas. Zkouška toho, co unese moje psychika. Jestli zbytečná touha po „dokonalé hodině“ nezablokuje mé napojení na děti a to hezké, co se nám ve třídě daří vytvářet. Opět pomohli přátelé. Kameru ve třídě jsme zvládli a rozhovor s porotou už byl pohodovým zakončením celého náročného období. Šla jsem do něj s tím, že se jim nabídnu tak autentická, jak to jen jde. Že nebudu lhát ani jim, ani sobě. Ve spojení s epidemickými opatřeními, rotační výukou a náročnějším classroom managementem jsem si nakonec tehdy sáhla na dno svých sil. Ale stálo to za to. Finále mi přineslo možnost účastnit se letní školy GTP CZ. To byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem si řekla, že to zkusím. Potřebovala jsem vystrčit nos ze své dosavadní sociální bubliny a poznat nové lidi. Inspirativní učitele, kteří jsou zároveň i inspirativními lidmi. A to se podařilo. Vám všem, kteří jste mi na mé cestě sem pomohli, patří velké a upřímné „Děkuju“.

Co byste vzkázala učitelům, kteří zvažují, že se do ceny přihlásí?

Milí kolegové, kteří zvažujete účast v dalším ročníku GTP CZ, odpověď na otázku jestli přijmout nominaci nosíte uvnitř sebe sama. Když to ve Vás neuzraje letos, počkejte si na ten pravý čas. Najděte si své PROČ ANO. Kdybych měla nominaci přijmout znovu, věnovala bych více času a péče té dlouhé přihlášce. Ne pro druhé, ale hlavně pro sebe. Hledala a dokládala kvality své práce a nespěchala bych. Byl to dobře strávený čas a navíc – přihláška a její obsah pak budou několik měsíců pracovat za Vás. Opakovala bych si, že nehledáme dokonalé učitele, ale kolegy, kteří svou běžnou prací mohou inspirovat druhé. Kteří se nebudou bát vystoupit na veřejnosti a nasvítit školství z té lepší stránky. Hledáme učitele, kteří neučí předměty, ale děti. A mají svou práci rádi. Jestli jste to Vy, tak už víte, co udělat.