Salim Murad

Gymnázium Paměti národa, Praha

Při studiu na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzitě v Brně jsem souběžně s magisterským studiem politologie absolvoval studium učitelské způsobilosti na Filozofické fakultě. Nadchla mě praxe na mém "domovském" gymnáziu v rodných Strakonicích v ZSV. Zajímalo mě, zda by bylo možné "zažít školu" jinak a při tom nejen neztrácet nic z nároků na předávaný obsah, ale možná díky probuzení zájmu o obor jít ještě dál. Ne ovšem v rámci hierarchické struktury odměn a trestů školy devatenáctého století, ale v rámci studijní autonomie žáků a jejich odpovědnosti a skutečné participace. Po absolvování magisterského studia jsem v roce 2000 nastoupil na Pedagogickou fakultu Jihočeské univerzity na Katedru společenských věd, kde jsem se věnoval přípravě budoucích učitelů Výchovy k občanství a ZSV. Souběžně s tím jsem začal vyučovat společenskovědní seminář na Gymnáziu Jírovcova v Českých Budějovicích. Považuji možnost spoluprovázet mladé lidi jako privilegium, které se pojí s velkou zodpovědností, kde je jednou z doslova každodenních motivací to, aby člověk v jejich očích jako pedagog neselhal. Vedle tvůrčí radosti a dobrého pocitu po vydařené hodině je pro mě důležitá jakákoliv zpětná vazba od mých žáků, žákyň, rodičů a kolegů. Za nejdůležitější považuji, když zpětná vazba je nesena pocitem důvěry a v rámci ní je třeba i otevřeně kritická. S tím se pojí i pocit neúspěchu, ne každá hodina se vydaří, jak si člověk vysnil, ne vždy je hodina připravena tak, že žáky i mě pohltí, někdy se mohou i představy o tom, co je zajímavé, rozcházet, ale skutečně špatné pocity člověk zažívá spíše, když si úplně není jistý tím, že byl spravedlivý. Vzhledem k předmětům, kterým se věnuji, tedy Výchově k občanství a ZSV, považuji za nejcennější zpětnou vazbu, když mi žák, žákyně důvěřuje do té míry, že ač ví, že mám na věc jiný názor, tak přesto mne osloví a chce se mnou pracovat na seminární práci, školním projektu. Pro mě jako pro člověka, který se celou profesní dráhu zabývá smyslem a cílem výchovy k občanství, je klíčová otevřenost, která je zároveň opakem indoktrinace. U vědomí výše napsaného jsem přijal nominaci svých žáků a velice si jí vážím. Po více než dvaceti letech na Pedagogické fakultě jsem se rozhodl připojit k dobrodružství založit gymnázium, které bude neseno principy studentské participace, zodpovědnosti a demokratičnosti a také přijetí jinakosti jako hodnoty, ze které mají v procesu poznávání světa užitek všichni ve škole. Díky svým studentům a studentkám na Gymnáziu Paměti národa vím, že i tato země může mít dobrou budoucnost. Setkávání se studenty a jejich rodiči a spoluvytváření školy nesené právě důvěrou byla velmi posilující a v jistém smyslu ve společnosti, kde si spíše vzájemně nevěříme i osvobozující zkušenost. Jsem moc rád, že jsem se setkal s mladými, nesmírně nadanými lidmi, se kterými je možnost spolupráce bez nadsázky ctí a mezi kterými se jako učitel cítím tak bezpečně, že každou hodinu přiznávám, že o mnohých věcech ví studující daleko víc, než já. Každá hodina je tak spíše tandemem a já odcházím s pocitem, že jsem se opět naučil něco nového! Gymnázium si vymyslela Magda Benešová z Paměti národa, stejně tak i akademii gymnázia, kde po výuce zůstávali studenti a přicházeli rodiče. Společně jsme ve městě, které pro nás bylo učebnou zažili mnoho společných objevů, třeba v kurzu Konzumní společnost a migrace. Pokud to jde, snažím se ve své praxi o zapojování zahraničních vysokoškoláků do výuky a o to, aby se výuka neodehrávala, pokud možno v kulisách školy, ale v realitě světa za jejími dveřmi. Třeba v indické restauraci, nebo na nádraží. Dlouho jsem váhal, zda nominaci přijmu, přece jen je to naprostá troufalost, navíc jsem spíše učitelem na univerzitě, ale snad právě díky tomu, že bariéry mezi jednotlivými stupni škol a přísnou hierarchií, která je ve školství přítomná jsem vždy kritizoval a aktivně se ji snažil nabourávat, tak možná díky tomuto dává tato „troufalost“ alespoň trochu smysl.

Odkaz na videomedailonek