Tom Tychtl

ZŠ Kunratice, Praha

Já mám takovej dojem, že pro masivní reakci je třeba masivní podnět. Určitě jsem to někde četl, taky hromady rozmetanýho chemickýho středoškolskýho skla na varským gymplu to potvrzujou (pan učitel Nechvátal dodatečně snad promine). Však co se ve škole naučíš, ve škole jako když najdeš, ne?

Odmala mě maminka přikrmovala kvalitní literaturou, zejména pak Středovými Pohádkami s Hvězdičkou, pročež tato celoživotní závislost naplno propukla někdy kolem prváku střední mezi neúspěšným doháněním matiky a poloúspěšným randěním se spolužačkami z vyššího ročníku. Coby literát pochybných kvalit jsem se jal po vzoru velkých spisovatelů potulovat po knajpách, sepisovat poetická vyznání oněm nedosažitelným dívkám a s dalšími proklatými básníky historicky nejhoršího kraje louskat jednu básnickou sbírku za druhou. A to mě jednoho dne dovedlo prvně před katedru, anžto jsem si doslova vydupal u svý učitelky referát na Krchovského poezii. Kromě rebelanstkýho pocitu zadostiučinění, že jsem mohl "narušit" hodinu literatury půlhodinovým vstupem s básněmi, se ve mně probudilo ještě něco jinýho. Divně se to ve mně kroutilo a chtělo to ven. Nešlo však o zažívací potíže nervózního trémisty, anóbrž o naprosto stravující nutkání už zpoza katedry nikdy nezmizet.

Kolem sebe jsem měl podpory, že bych ji vidlema nepřeházel, jenže já kozel paličatá! Dlouho jsem měl pocit, že musím všechno zvládat sám, neb jen tak poznám, že jsem něco zdolal. Čili jsem běhal dlouhý roky opakovaně hlavou proti zdi v doufání, že tentokrát mi to snažení bouchne o něco později. 

A zatímco jsem se mezi jednou nadávkou drcenou mezi zuby a třetím opakovaním magisterských státnic prodíral vejškou, zkoušel jsem se přes vedení kroužků, organizaci táborů, psaní larpů a příležitosný doučování dostat co nejblíž k tomu, pro mě stále dost nepochopitelně vábivýmu, učitelství.

I když mám ty obávaný tři písmena před jménem (jako takhle, moje jméno třema písmenama začínalo už před vejškou, já tam nevidím moc rozdílu), nejvíc jsem se naučil, a stále se učím, po cestě. Neustálý opakování chyb mi ukázalo, že chyba je fakt mocnej nástroj a že lidská nedokonalost je právě ten zábavnej aspekt, se kterým můžeme ve škole pracovat. Taky jsem si uvědomil, že nechci být ten, kdo předkládá ultimátní pravdy, jak jsem byl zvyklej ze školních škamen, ale že chci vstupovat do třídy za sebe jako někdo, kdo s žáky rovnocenně propátrává zákruty a údolí vzdělávání. 

Úplně nejvíc bych chtěl, aby se mi splnila dvě přání: Chtěl bych, aby všichni, kdo vstupujou do školy, vstupovali pro radost ze svého vzdělávání, a tu také dostali. Pak by nemuseli, tak jako já, tolikrát běhat proti zdi a rozbíjet tolik baněk a filtračních zařízení.

A chtěl bych, aby mi co nejvíc žáků "narušilo" hodinu referátem o čemkoliv, co je zajímá a baví. Pak by třeba zažili tak masivní podnět, jako tenkrát já skrze Krchovského, a třeba by je to posunulo v uvažování, co dělat v životě dál, stejně masivně, jako tenkrát mě.

Ideálně by se to mohlo všechno splnit naráz!

Co se ve škole naučíš, v životě jako když najdeš, ne?