Lukáš Macek

ZŠ Novoborská, Praha

Vždy když se mám popsat několika větami, jdu a nakoupím si v papírnictví barvy na tělo. Vždy když o sobě mám napsat medailonek, přenechám tuto nemilou povinnosti na umělé inteligenci a pak se lekám, jak dobře to zvládla. Rád bych viděl souboj medailonků vygenerovaných aplikací ChatGPT. GPT má vlastně k GTP blízko.

A teď už vážně - trapně. Coby prostřední ze tří bratrů jsem měl vždy koho následovat i koho poučovat, čí výkony dohánět a čí zlepšovat. Coby člen turistického oddílu jsem měl vždy blízko k přírodě, cestování a mapám. Coby syn dvou absolventů peďáku jsem věděl, že nikdy nebudu učit. Coby bývalý hlavní vedoucí turistického oddílu jsem měl vždy blízko k práci v kolektivu, vzdělávání, inovování, socializaci i organizovanosti. Coby průměrný žák základky, špatný žák gymnázia a prachbídný student vysoké jsem vždy věděl, co znamená neúspěch, demotivovanost, stres. Coby bývalý student didaktiky geografie jsem začal cítit, že mé “nikdy nebudu učit” bere za své. Coby celoživotní sangvinik, optimista, showman jsem se nikdy nebál jít s kůži na trh. Ani k dětem. Coby celoživotní pokušitel, raubíř, šťoural neustávám ve snaze překopávat, upravovat, zlepšovat, překrucovat, posouvat, měnit. Aktuálně nejvíce své hodiny zeměpisu a environmentální výchovy. Coby celoživotní kritik komentuji, hodnotím a měním, co mi vadí.

Vadí mi lenost - pozdní příchod do hodiny, čtyři cvičení z učebnice a brzký odchod, protože na obědě bude fronta.

Vadí mi povýšenost - hvízdání a křičení na děti, odmítání se s nimi bavit mimo hodiny, nebo vlastně i v nich.

Vadí mi hloupost - rezignace nad vzděláváním sebe samého nejen v tom, co a jak učím, ale i nad světem, v němž žijeme, jež se mění.

Vadí mi odezdikezdismus - protože jsem super hustej mladej učitel, budu nahlas ideálně na sociálních sítích prohlašovat, jak nejvíc marný jsou všichni, co neučí jako já.

Vadí mi arogance - neschopnost přiznat si chybu - že jsem něco špatně řekl, špatně jsem se zachoval, něco jsem nevěděl.

Jo a taky občas píšu. A pak to říkám nahlas. A občas přijde třeba 200 lidí a jednou za rok 800.

A možná není tu potřeba popsat celej svůj osud

Možná jsem napsal moc už posud

Možná stačí nebejt hrdina

Ale vidět si na špičku nosu

Vidět to dobré a umět se pochválit

A zkusit zlepšit, kde jsem si ulít

Koukat se za sebe, ale i do dáli

Vždycky než vlezu před tabuli

Kdybych se měl popsat jediným slovem

Vzal bych si barvy na tělo