Iva Chauturová

ZŠ Praha 3, Jeseniova 96/2400

Vystudovala jsem PedF UK, obor VV pro 2. stupeň ZŠ, SŠ a ZUŠ v Praze. Učit jsem začala ještě za studií. Přestože jsem si myslela, že učitelstvím se nikdy živit nebudu, osud to zařídil jinak.  

Jako vyučující jsem postupně prošla různými stupni vzdělávacího systému. Celá moje pedagogická praxe je ovlivněna výtvarnou tvorbou. Spolupracuji se společností Open Art, kde jsem odbornou vedoucí Výtvarné dílny.

Po ukončení studia jsem se vrátila do rodného města a stala jsem se učitelkou odborných předmětů maturitních a učňovských oborů na SPŠS Pardubice. U učňů jsem pochopila, že jen status učitele a znalost oboru nemusí být pro žáky dostatečnou motivací k učení. 

K úvazku na SŠ jsem přibrala plný úvazek Vv a Pč na ZŠ. To mi otevřelo nové obzory.
Iniciovala jsem spolupráci mezi oběma školami. Středoškoláci pomáhali mladším žákům pod vedením mistrů odborného výcviku s prací v dílnách, které v ZŠ chyběly. Tím jsem se začala podílet na podpoře technického vzdělávání v Hradecko-pardubické aglomeraci. Stala jsem se odborným garantem pro oblast Odborných dílen v rámci projektu Centrálních polytechnických dílen.

Pochopila jsem, že schopnost  vědomě tvořit není samozřejmostí. Přestože jsem v dějinách umění přednášela, že je to přirozená schopnost člověka, díky které jsme se zásadně odlišili od zbytku přírody, zjistila jsem, že už tomu tak není. 
K tomu, aby se člověk uměl vyjadřovat a tvořit, potřebuje nejprve umět vytvářet představy v hlavě. Vlastní představy, nikoliv kopie představ druhých. Je nutné v dětech znovu otevřít tyto schopnosti. Velmi zásadní roli hraje vnější motivace. K lepšímu zapamatování informací je nutné přimět děti vidět slova v obrazech, které pak mohou skládat do souvislostí. Zaměřila jsem se na výtvarné zpracovávání témat z jiných předmětů.

Organizovala jsem pravidelné tematické výstavy a 1x za rok výstavu s vernisáží dětských výtvarných prací. Četná účast ve výtvarných soutěžích přinášela dětem mnohá vítězství. 

Když jsem se stala třídní učitelkou 5.C, převzala jsem hlučnou hluboce demotivovanou třídu. To mě přimělo pojmout celý školní rok jako táborovou hru. Na stěny a pod strop jsem připevnila planety s měsíci a Slunce, které děti namalovaly. Byl to herní plán. Děti se rozdělily do skupin – posádek a staly se kosmonauty. Na nástěnce visela pravidla hry, každá skupina vyrobila svou herní figurku v podobě rakety a vydala se sbírat informace. Sběr „dat“ namísto učení, „kontrola posádek před povolením ke startu na další planetu“ místo testů. Před cílem bylo nutno vstoupit na všechny planety, přistát na Zemi, prozkoumat kontinenty, dostat se do Evropy a přes sousední státy až domů. Během hry vznikla třídní měna, která také sehrála svoji úlohu, a nakonec se všichni dostali „domů“ se znalostmi, které měli původně sbírat v učebnicích. Hra se osvědčila. Další školní rok jsme navázali putováním po pavoučí síti. Průvodcem byl pavouk Emil a děti měly hrací figurky ve tvaru pavouků. S Emilem se mohou setkat i ve výukových videích, které pro ně připravuji a mají je k dispozici na YT kanále.

V současnosti pracuji na 1. stupni ZŠ s programem Začít spolu, který průběžně studuji. Zařazuji prvky tandemové výuky, kterou vidím jako velmi přínosnou pro psychosociální vývoj dětí zejména z rozvedených rodin. 

Pracuji v Centrech aktivit, využívám kooperativní učení, v ranním kruhu sdělujeme pocity a průběžné konflikty neřešíme jako „naschvál“, ale klíčujeme je až k počátku, kde jde vždy jen o nepochopení druhého. 

Vychovávám k respektu a zodpovědnosti za sebe sama. Důležitý je wellbeing. Učení se v bezpečném prostředí výrazně urychlí a slušné děti (nikoliv poslušné) pak na druhém stupni budou moci čerpat odborné znalosti svých pedagogů na maximum.
Z metod výuky mi vyhovuje model E-U-R. Výuka by se schovala pod pojmy projektová  výuka, činnostní učení, prožitkové učení, učení v souvislostech apod. Věřím, že takové učení je zároveň rychlejší cestou k nalezení své vlastní hodnoty, protože chceme-li žít svůj život a ne život druhých, musíme poznat, kdo jsme.
Má výuka je prodchnutá snahou motivovat k respektu, k  individualitě, k přírodě a k udržitelnému životnímu stylu. 

Do prvních tříd přicházejí děti vnitřně motivované, s přirozenou touhou se učit. Došla jsem k závěru, že na 1. stupni si učitel nemusí klást otázku jak děti motivovat, ale jak jejich vnitřní motivaci a ohromnou představivost nezabít.