Petra Zgarbová

ZŠ a MŠ Pozděchov, okres Vsetín

Dlouho jsem přemýšlela nad tím, jak vlastně začít – co nejlépe vystihuje mě, mou pedagogickou cestu a to vše, co se každodenně snažím předávat. Nakonec jsem se rozhodla sebe sama zeptat, kdo vlastně jsem?

Jsem učitelka. Máma. Jsem manželka, kolegyně, kamarádka… Jsem vším, čím jsem se během mé životní cesty stala. 

Jsou to právě tyto role, které mě formovaly a ovlivňují můj přístup k vzdělávání. Ať už jsem učitelkou, mámou nebo kamarádkou, vždycky jsem přítomná pro své žáky a pro ty, kteří mě potřebují. Každý den se snažím přinášet do své třídy kus své osobnosti, svého humoru a pochopení. Snažím se každého žáka doprovázet na cestě k jeho vlastním úspěchům; neřeším jenom učivo, ale i to, jaký má každý z nich styl učení. Jsem šťastná, když se mi podaří rozvíjet jejich schopnosti a jedinečné osobnosti, a když vidím, že postupně získávají odvahu jít si za svými sny.

Celá má učitelská cesta započala pedagogickým působením na malé Základní škole Integra v mém rodném městě Vsetíně. Zde jsem získala největší základy pro svou profesní cestu; pan ředitel byl pro mě vzor, naučil mě respektovat dětskou duši a pokoře k životu i svým kolegům. Právě tam jsem si uvědomila, že touto cestou opravdu chci jít a až doteď po ní kráčím. Za téměř 30 let praxe jsem zažila spoustu výzev a radostí na různých školách – od základních až po ty vysoké. Každá zkušenost mě posunula dál a připravila na to, abych byla teď a tady. O to se snažím také v jedné z kapitol mého života – té, ke které jsem směřovala, a která se stala skutečností 3 roky zpátky, kdy jsem se stala ředitelkou malotřídní školy v Pozděchově.

I přesto se stále rozvíjím a zkouším nové věci ve výuce; někdy se mi to daří, jindy se poučím. Snažím se vzdělávat v rozmanitých alternativních výukových metodách i přístupech, které zpříjemňují výuku jak mně, tak žákům. Organizuji setkávání, lekce a společné akce, abychom se mohli s kolegy i rodiči navzájem podporovat a inspirovat.

Mým pedagogickým snem je vytvářet prostředí, kde se každý cítí vítán a respektován; vytvářet místo, kde se učení stává dobrodružstvím. Také věřím v to, že každé dítě má právo na vzdělání, které mu otevře dveře do budoucnosti. 

Velkou oporou mi je má rodina. S mou sestrou, vysokoškolskou učitelkou, často diskutujeme o výzkumech v sociální pedagogice, o nových poznatcích fungování mozku, vztazích a kreativitě. Z jiného pohledu vidí mou pedagogickou práci zase můj manžel. Ten mi při psaní těchto řádků řekl, že kdyby byl znova prvňáčkem, přál by si být mým žákem (a ať to tady napíšu ☺). Má 21letá dcera na to reagovala slovy, že ona to štěstí měla a že je vděčná, že jsem ji jako prvňáčka učila. 

Jejich slova a úsměvy mi připomněly, že i malé gesto může mít obrovský vliv, a že být učitelkou je mimo jiné také velkou zodpovědností.