Anna Babanová

ZŠ Křesomyslova, Praha

Děti mě učí vidět věci jednoduše a pojmenovávat to, co je podstatné. Těší mě, že mohu spolu s nimi zkoumat svět a snažit se mu lépe rozumět. Učíme se. Děti i já.  

Když se ohlédnu, celý můj profesní život byl plný výzev. Vždy jsem chtěla přispívat k tomu, aby se věci dělaly lépe. Často jsem šla do úplného neznáma a pouštěla se do projektů, které byly (nejen pro mě) zcela nové. Za svou silnou stránku považuji vytrvalost, relativně malou obavu z chybování a přesvědčení, že usilovným zkoušením je možné přijít věcem na kloub. Často se divím. Tam, kde mi to nejde, nerada se vzdávám. Pomáhá mi sdílení s druhými. Mám celoživotní podporu své rodiny, za kterou jsem nesmírně vděčná. Při vyučování dětí, při lektorování dospělých, při psaní knih jsem šťastná, když se podaří najít smysl.  

V mém životě se střídají období, kdy učitelství na prvním stupni zkoumám teoreticky, s obdobími, kdy jsem sama v učitelské roli. Spojení pedagogické teorie s praxí na prvním stupni považuji za důležité. Dlouhodobě se zabývám genderově citlivým přístupem ve vzdělávání, snažím se stavět na myšlence responzivního vyučování, zkoumám možnosti kolegiální spolupráce, usiluji o šíření dobré praxe v programu Začít spolu. Dlouhodobě spolupracuji se Step by Step ČR, která tento vzdělávací program zaštiťuje a šíří. Jsem autorkou a spoluautorkou řady pedagogických materiálů. Natočila jsem několik výukových videí, a již druhým rokem zveřejňuji svou pedagogickou praxi na instagramovém účtu @zacitspoluvnuslich. Spravuji stránky Centra aktivit v Začít spolu a sama do nich také přispívám. V roce 2022 jsem z pozice metodičky Začít spolu dokončila velkou reflexi center aktivit, metodický materiál Centra aktivit: Cesta ke smysluplnému učení. Rok poté jsem se rozhodla své teoretické zkušenosti ověřit ve své první třídě Začít spolu.

Moc bych si přála, aby každé dítě v naší třídě cítilo, že do ní patří. To mi přijde jako první (a pro mě velmi těžký) krok k tomu, aby děti byly skutečně připraveny dlouhodobě se učit a mohly zažívat úspěch. K tomu je myslím, kromě klidu, bezpečí a vlídnosti, ještě potřeba, aby si jednotlivé děti ve třídě měly možnost během vyučování uvědomovat, v čem jsou pro ně společné aktivity individuálně přínosné. Ranní dopis, kterým se vítáme ráno ve třídě, většinou zakončuji větou: Krásný a smysluplný den! Připadá mi důležité, abychom přemýšleli o smysluplnosti toho, co ve škole společně děláme. Nabízím dětem příležitosti, aby mohly sledovat pokrok ve svém učení. Aby chápaly, že čím víc energie do něčeho vložíme, tím se zvyšují šance na to, že v tom budeme úspěšní, nebo alespoň lepší než předtím. Děti vyzývám k pravidelnému sebehodnocení. Hledám příležitosti, abychom spolu zažívali věci i mimo zdi školy. Děti, jejich rodiče a svou kolegyni asistentku vnímám jako své partnery. Všichni společně tvoříme Nuselskou 2.A. 

Pociťuji v současné době velmi silně, jak limitující může být spoléhání se na jednotlivé učitele nebo učitelky ve školách. Je to nespravedlivé, pokud v jedné třídě panuje pohoda a ve vedlejší třídě se například na děti křičí. Nestačí učit za zavřenými dveřmi a mít dobrý pocit z toho, jak se nám to s jednou třídou daří. Mým snem je státní základní škola, která funguje jako bezpečný prostor pro učení pro všechny a kde je bezpečné nejen pro děti, ale zejména pro dospělé udělat chybu a sdílet ji s ostatními. To podle mě nejde nastavit bez významné podpory vedení. Vedení škol ale nemá často kapacity na drobnou každodenní komunikaci s vyučujícími, s dětmi, rodičemi, na návštěvy ve třídách (nikoliv tradičně chápané hospitace) nebo na sdílecí porady, na kterých by bylo možné společně pojmenovávat rozvojové cíle školy. O finančních podmínkách, vyčerpanosti, tristním stavu vybavení tříd a kabinetů ani nemluvím. To vše významně odčerpává energii a chuť lidí jít do změny. 

Děti jsou naši partneři v učení a v rodinách dětí můžeme hledat podporu pro to, o co ve škole usilujeme. Raději bych šla do soutěže, která by se jmenovala Global Classroom Prize, protože bez dětí nejsem učitelkou a bez jejich partnerství by se žádné mé vyučování nemohlo odehrát. Global School Prize by pak mohla být třeba příkladem, že se nám daří systémová změna. Přihlašuji se se vší pokorou, připravená mluvit o tom, jak je vyučování náročné, jak často tápu a jakou zažíváme euforii, když se nám to daří. Účast v soutěži je pro mě příležitost ohlédnout se za tím, jak jsem dosud s dětmi pracovala a zaměřit se ještě více na to, co nám jde a na tom dále stavět. Jsem vděčná za prostor k této sebereflexi.

(Zveřejněno 17. 2. 2025)