Jakub Mráček

Gymnázium Teplice

Na gymnáziu jsem plánoval studium farmacie, protože jsem chtěl pomáhat lidem. V poslední chvíli jsem přeřadil k chemii, rovnou se záměrem, že ji půjdu učit, protože to budu určitě dělat dobře. Pyšná sebejistota mě brzy přešla; potřeba chodit málo vyšlapanými cestami nebo stezkami na pomezí světů mi zůstala, za obojí jsem vděčný. 

Vystudoval jsem makromolekulární chemii a trochu učitelství s tím, že učení je stejně hodně řemeslo a jinak než cizelováním, zkoušením, chybami a poučením z nich se stejně jako jakékoli jiné řemeslo dělat nedá ani tohle. Dočkat jsem se nemohl: na svůj domovský gympl jsem se vrátil už ve čtvrťáku a od té doby tady jsem. Zároveň jsem si ale chtěl nechat přesah jinam: pracoval jsem v technickém muzeu, velké české nadaci, dlouho se věnuji komunální politice, víc než dekádu jsem vedl skautské středisko. Tak trochu to byl klíč, jak uniknout rutině, a zároveň jak si oba světy - pedagogický i “civilní” - vzájemně obohacovat.

Jsem si jistý, že jako začátečník bych sám přes sebe dneska stěží prošel: Cíle hodin jsem si značně posouval tam, kde to zajímalo mě, se skupinou jsem uměl pracovat spíše intuitivně, někdy jsem byl tak progresivní, až to nikdo nepochopil. Všechno jsem si ale vyhodnocoval a mohl tak rychle opouštět nefunkční prvky. 

Hodně mě zformovaly mé dvě třídy, na kterých jsem se naučil nejen sobě nesamozřejmé důslednosti, ale taky jsem si vyzkoušel, co znamená, že vztah je součástí pedagogické profese. Z několika různých experimentálních formátů (kurzy vaření u nás doma, sebepoznávací akce ve stylu Prázdninové školy, výlety po přírodě a památkách) některé zůstaly dodnes, hlavně maturitní klášter, kde v daném rytmu studenti studují, já jim vařím a podporuji je. 

Před pěti lety jsem dostal nabídku být zástupcem ředitele. V téhle roli se věnuji obsahu výuky (ŠVP), podpoře učitelů (supervize, hospitace, metodická a didaktická pomoc), celému segmentu seminárních prací, studentské konference a návazných soutěží. Přemýšlím o tom jako o nástrojích, které zároveň pomáhají konkrétním žákům a zároveň budují zdravé a podnětné klima v celé škole. Zase to je trochu na rozhraní světů - anebo spíš různých rovin: Pořád se držím práce “v terénu” (učím, vedu seminárky, pořádám výjezdy, organizuji soutěže…) a zároveň pro to spolutvořím prostředí a atmosféru.

Někdy, když mi absolventi přijdou vyprávět o svých doktorských projektech, si trochu stýskám, že jsem se čisté chemii nevěnoval víc, snad je v tom trocha chlapské ješitnosti. Naštěstí si vždycky brzy vzpomenu, že hlavním úkolem pedagoga je nechat vyrůst své žáky. Ze všeho, co dělám, je učení dlouhodobě to nejsmysluplnější a s největším dopadem jak pro mě, pak ty, kterým mám čest být průvodcem. Dneska už vím, že tím zanechám větší stopu, než syntézou léčiv.

(Zveřejněno 17. 2. 2025)