Ondřej Nejedlý

ZŠ Kunratice

Medailonek učitele, který konkurz nevyhrál, ale stejně učí. Tohle zní jak název komedie, knížky nebo začátek vtipu. A vlastně by se tak dalo nazvat celé moje učitelské působení. Nikdy jsem neměl v plánu stát se učitelem. A už vůbec ne učitelem dějepisu, občanky, zeměpisu a třídním k tomu. Moje vize oscilovala mezi strojvedoucím po vzoru táty, lesním inženýrstvím nebo technikou po vzoru dědy a armádou po vzoru nikoho. Zejména s tím posledním jsem doma tvrdě narazil, a tak po rodinném konsiliu (rozuměj: menší grilování v kruhu rodinném) jsem nakonec podal přihlášku i na pedagogickou fakultu. No a když jsem po maturitě zaskočil za zraněnou učitelku v osmé třídě ve škole, kde učila moje mamka, dostavil se nečekaný efekt: „Hele, tohle mě vlastně baví!“

Když se v době mého studia na VŠ pak ozval ředitel jedné pražské školy, že by se mnou rád „jen tak probral“ možnosti exkurze do Poslanecké sněmovny, netušil jsem, že jsem právě naletěl na jednu z nejlépe připravených pedagogických pastí v dějinách. O chvíli později jsem už seděl v ředitelně, kde mi byl s úsměvem oznámen fakt, že jsem právě vyhrál konkurz. Na místo, na které jsem se nepřihlásil. A se slovy: „od příštího týdne učíš“ mě s rozvrhem v ruce vypakoval. 

A tak se stalo, že jsem se ocitl v jedné z nejživějších škol, kde se dveře netrhnou a občas mám pocit, že je ve třídě víc pozorovatelů než žáků. Tady jsem zjistil, že učení není jen o předávání faktů, ale hlavně o tom, že se člověk musí naučit improvizovat rychleji než stand-up komik.

Ve třídě se snažím nehrát na neomylného vševědoucího guru, který zná všechny odpovědi a dokáže všechno vyřešit. Naopak chci být ten, kdo se ptá, zkoumá, zpochybňuje a učí se spolu se svými žáky. Žádné předžvýkané pravdy, ale společné hledání souvislostí, dělání chyb, nevzdávání se. A když se mi podaří vidět ten žákovský „aha moment“, nebo prostě jen spokojenost ve tvářích, když odcházejí ze třídy, je to pro mě stejně uspokojivé jako dobrá káva po třech hodinách vyučování.

Mimo vlastní výuku jsem slovy kolegyně „taková veverka na steroidech“ – provázím studenty praxí, sám se vzdělávám v oblasti oborového čtenářství a pisatelství, badatelské výuky v dějepise, setkávám se s kolegy z jiných škol na všemožných platformách, a občas se mihnu i ve Sněmovně, kde provázím prohlídky pro školy, a vzdělávám veřejnost o tom, jak vlastně funguje ten náš český parlamentarismus. Najdete mě i mezi komunitou lidí z Dějepisu+ (resp. dnes undergroundové skupiny Vzájemné učení+), mezi komunitou lidí okolo Pomáháme školám k úspěchu, ale občas se zjevím naprosto náhodně i v tandemové hodině na jiné škole – po spontánní domluvě s někým z mých „přespolních“ kolegů. Jo a taky mám psa Lojzíka, který mě občas doprovází na třídnických hodinách, neb je to takový třídní maskot. V zásadě dostávám od svých dětí bídu, když tam Lojzák není. Neberu si to osobně. Ne… vůbec. Ale začínám pojímat podezření, že můj pes je oblíbenější než já.

Dnes už s jistotou a radostí říkám, že učitelství je přesně to, co mi dává smysl. Ne proto, že bych miloval nějakou byrokracii v elektronické třídnici, opravování testů a nekonečné debaty o školních reformách. Ale protože mě baví být u toho, když se v někom probudí zvědavost, zájem a chuť přemýšlet. Zároveň mě i baví pozorovat, jak nám ti mladí lidé rok co rok rostou, a jak se posouvají dál. No a pokud se mi podaří alespoň jednoho takového mladého člověka přivést k tomu, aby začal uvažovat o světě jinak – a přitom mu to pomohlo vyhrát aspoň jednou pub kvíz nebo si sednout s lidmi, s nimiž by se normálně nikdy nebavil, na kus řeči – pak mám vyhráno.

Vím, že se to do medailonku nehodí, ale já na ty pravidla občas nedám, a tak bych chtěl touhle cestou poděkovat všem kolegyním a kolegům, za to, co dělají. A děkuji vám všem, kdo podporujete nás, učitelstvo!

(Zveřejněno 17. 2. 2025)