Miroslav Smolej

ZŠ Vrané nad Vltavou

Má cesta do školství představuje souhrn náhod, které mě k povolání učitele nasměřovaly. Neplánoval jsem učit, protože jsem sám byl ve škole nešťastný, i když jsem se učil rád. K dětem jsem však měl vždy pozitivní vztah, inspirovaly a inspirují mě denně svou autenticitou, spontánností a upřímností. Proto jsem ve svých 21 letech, jako bývalý skladník, začal po práci chodit na hřiště u malotřídní multikulturní školy, kde jsem si s dětmi hrával. Na to zareagovala ředitelka školy, která mi nabídla místo asistenta pedagoga. To byla má vstupenka na cestu pedagogického rozvoje.

V průběhu praxe jsem si doplnil potřebné vzdělání na pedagogické fakultě. To mi zprostředkovalo zkušenost s vnitřní motivací, díky které jsem náročné studium při úvazku a půl ve škole úspěšně zvládnul. Vysoká škola mi však nenabídla rozvoj v oblastech, které jsem vnímal jako potřebné pro učitele 21. století. Proto jsem absolvoval velké množství kurzů zaměřující se na formativní hodnocení, respektující přístup, inkluzivní pedagogiku, koučovací přístup ve výuce, činnostní a sebeřízené vzdělávání, kooperativní výuku, spolupráci s rodinami, finanční gramotnost, kritické myšlení, práce s technologiemi ad. Velkým přínosem pro mě byla zahraniční stáž ve Finsku a Nizozemsku.

 

Aktuálně doprovázím děti na jejich cestě vzděláním na prvním stupni Základní školy Vrané nad Vltavou v programu Začít spolu. Tento způsob výuky mi vyhovuje, protože „boří“ stěny školy, kdy se děti učí reálným světem a reálnými činnostmi ve spolupráci s celými rodinami.

Kvalita vzdělávacího procesu se dle mého názoru vždy odráží od kvality vztahů mezi dětmi (i učiteli). To považuji za mou klíčovou roli ve třídě – učit děti respektu k sobě i druhým. Snažím se vytvářet takové prostředí, kde se každý člen třídy cítí být plnohodnotnou a důležitou součástí.

Hodnotím formativně, protože mi to dostatečně umožňuje oceňovat každý krůček vpřed. Čemu věnujeme pozornost, to roste, a ve škole to platí dvojnásob. Už několikrát jsem byl svědkem toho, jak se děti, přicházející do mé třídy s nálepkou „zlobivé“ či „neúspěšné“ dítě, stávají zodpovědnými a úspěšnými díky pozitivnímu přístupu, který dětem nabízí zcela odlišný pohled na sebe sama.

Věřím tomu, že i malé děti zvládnou velké věci. Proto je mým úkolem pro děti vytvářet maximálně podnětné prostředí, ve kterém se neomezeně učí samy přímou zkušeností a spoluprací. S dětmi hledáme balanc mezi výzvami moderního světa a přirozenými hodnotami života. Proto se zabýváme moderními technologiemi, ale zároveň se dostatečně učíme v přírodě a přírodou.

Sdílím s J. A. Komenským jeho nadčasový názor, že škola by měla být dílnou lidskosti. Nevíme, co děti budou potřebovat umět za 30 let. Ale lidskost je právě to, co bude vždy pro zdravé společenství aktuální. Inspirace dětí k lidskosti je však oboustranná záležitost (děti jsou velkým zrcadlem), proto i mě to motivuje být každý den lepším člověkem. A proto tak rád říkám, že být učitelem je cesta seberozvoje na celý život.

Spolupráce a sdílení je pro mě důležitým zdrojem pedagogického růstu. Proto i já sdílím svou výuku na sociálních sítích, několikrát jsem vystoupil na mezinárodních konferencích o inkluzivním vzdělávání, od září tohoto roku jsem zahájil spolupráci s Montessori školou v roli mentora."

(Zveřejněno 17. 2. 2025)