David Venclík
Nový PORG - gymnázium a základní škola, Praha

Kdo jsem? Učitel, který často v hodinách říká “ …žádná odpověď ani otázka nejsou špatné,” a snaží se studenty povzbuzovat k tomu, aby svými nápady a otázkami hodinu spoluutvářeli. Těm, kteří v danou chvíli nechtějí mluvit před ostatními, nabízím, aby svůj vzkaz napsali na lísteček a položili ho na okraj lavice. Nyní učím na gymnáziu Nový PORG a také připravuji budoucí učitele Ped.f. UK. Od studentů z fakulty si odnáším povzbuzující zpětnou vazbu: “Vy máte ruce umazané od oleje (výuky v praxi), ukazujete nám, že ne všechny hodiny se vždy povedou. Neříkáte nám poučky o tom, co máme dělat či nedělat, ale nabízíte vlastní zkušenost, otevřeně sdílíte svá selhání i pochyby (léto 2024).“
Při pohledu do zpětného zrcátka bych svou 25letou učitelskou cestu rozdělil do pěti kapitol:
“Učím sám sebe.” Domnívám se, že lidé, které učím, jsou stejní jako já. O hodinách přemýšlím v perspektivě vlastního zájmu o dějiny i barvitého vyprávění o historii. Netuším, že společně se mnou jsou ve třídě různě zaměření lidé dospívajícího věku a nikoliv 28 verzí mě samotného. Setkávám se s následující zpětnou vazbou: “Děják mě nebaví, ale je fajn, jak vám při něm září oči.”
“Konečně neučím jen sám sebe.” Má sebe-projekce už neovlivňuje tolik mé hodiny; pomocí slepých cest a poučení z nich začínám detailněji přemýšlet o svých studentech. Zatím mám v hlavě modelový typ dospívajícího studenta spíše, než pestrý a různorodý obraz celé třídy.
“Indian Jones a tajemství kolektivní paměti.” Plní se mi dětský sen, celý rok studuji ve Vídni i v Praze historické dokumenty, neznámé plány rekonstrukce Karlštejna i dopisy Josefa Mockera. Objevuji kouzlo kolektivní paměti a pronikám do instrumentace dějin v politické propagandě. Začínám plánovat, že o tom všem jednou napíšu knihu.
“Mezi vědou a vrcholovým (učitelským) sportem.” stanu se tátou, poznávám řadu inspirativních žáků; zažívám euforii z tandemové výuky i týdenních projektů. Podílím se na budování bezpečné školy a kultivaci komunitního klimatu. Např. jako koordinátor studentské rady, spolutvůrce a moderátor ranního shromáždění (assembly) i vycházek za historií a uměním. Píšu a přednáším o kolektivní paměti, Karlštejnu a Jacobu E. Polakovi. Na jaře roku 2019 se dostanu na práh vyčerpání. Nyní už vím nejen to, že mé zdroje nejsou nevyčerpatelné, ale také to, že společně se mnou ve třídě jsou různorodí mladí lidé. S odlišnými zájmy a preferencemi. Hlouběji začínám přemýšlet o svých učitelských nástrojích.
“Učení je taky trochu umění.” Těší mě, že vyučovat i učit se jsou do značné míry tvůrčí činnosti, při nichž se v daný okamžik otevírá prostor pro rozhovor; práce učitele je rozhovorem samým. Z týdenního kurzu Dylana Wiliama (Londýn 2014), si odnáším uvědomění důležitosti vedení žáků k zodpovědnosti (nejen) za vlastní učení. “Učitel je letec, který může opravovat motor přímo za letu (...), pokud pečlivě poslouchá žáky a nemá problém dát jim do rukou knipl stroje.” Věřím v to, že nejvhodnějším prostorem učitelova sebevzdělávání je otevřený tým kolegů v jeho vlastní škole. Prostředí, v němž si učitelé chodí nahlížet do hodin a kde přirozeným prvkem života školy jsou tzv. Teachers Learning Communities.
Věřím v zázračnou moc vstřícné a respektující komunikace i v platnost jednoduché poučky: “Nejde o to stihnout Přemyslovce, důležité je, aby hodina měla nejen téma, ale také cíl (klíčovou otázku) a aby v ní zbyl čas na zpětnou vazbu od studentů. A hlavně, že učit se je vždy důležitější, než vyučovat.
Inspirován historikem Yuvalem Hararim a jeho knihou 21 lekcí pro 21. století věřím, že tváří v tvář výzvám současnosti lze výuku postavit na tzv. 4 K. Tedy kultivovat sebe sama i studenty v oblastech kritického myšlení, komunikace, kooperace a kreativity. Při výuce se dlouhodobě věnuji mezipředmětovým vazbám a vyučování v souvislostech. Své lekce se snažím stavět tak, aby diskuse o historii i etice žákům sloužily ke komplexnějšímu pochopení současnosti a nastavení jejich morálního kompasu. Kolegy (i studenty Pedagogické fakulty) bych rád povzbudil v odvaze překračovat hranice oborů a oblastí, protože to důležité se podle mě děje vždy “na jejich švu”.
(Zveřejněno 17. 2. 2025)